Z myšlenek kazatele

Před nedávnem jsme měli ve farnosti pohřeb. Rád bych se s vámi podělil o několik myšlenek.
Život je Boží dar — Pán ho dává a také odnímá. Písmo svaté říká o Bohu: „Vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.“ (Sk 17,25) Když odnímá dech, lidé umírají: „Skryješ-li tvář, ropadají děsu; odejmeš-li jejich ducha, hynou a vracejí se do prachu.“ (Žalm 104,29) Písmo vnímá Boha jako zdroj veškerého života — jak tělesného, tak i duchovního, na druhé straně.
Člověk, který si přizná své hříchy a uzná, že na život sám nestačí, pokud se oddá Bohu, může tento život přijmout a pokojně si ho užívat; částečně zde a nyní, v plnosti v zaslíbené budoucnosti. Ta následuje po tomto světě. To je věčný život, skutečnost úzce spjatá s Bohem samotným: „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život.“ (1Jn 5,20) Na své pouti může člověk prožít svou „první smrt“, ale tělesně nezemře. Apoštol Pavel v dopisu Koloským píše: „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.“ (Kol 3,3) To dává větší hodnotu a posvátný význam dalšímu životu. Mění náš způsob myšlení, mluvení i činění. Učí nás chápat, kdo je náš bližní — jsou to všichni lidé, zvláště ti, kteří potřebují naši pomoc. Nakonec je člověku dáno projít umíráním. Nemoc, utrpení těla i ducha, bolest a pláč mohou být součástí tohoto procesu. A přesto — právě tehdy mnozí věřící okusí sílu nejúžasnějšího rozměru života: totiž že vzkříšený Kristus přemohl věčnou smrt.
Sám Boží Syn prošel tělesnou smrtí, ale vstal z mrtvých. Tím ukázal, jak to bude s námi: „Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ (1Kor 15,20-22) Nad hrobem věřícího člověka vlastně slavíme velikonoční slavnost. Pohřební shromáždění je vždy velikonočním shromážděním naděje. Po Velkém pátku, smrti, následovalo pro učedníky krátké období odloučení, a pak neděle — den vzkříšení a radosti. Evangelista Matouš píše, že Marie Magdaléna a druhá Marie odešly od prázdného hrobu „s velkou radostí“ a běžely to oznámit učedníkům. Pán Ježíš se s nimi setkal, řekl jim, aby šly jeho vzkříšení zvěstovat bratřím do Galileje: „Tam mě uvidí!“ A právě tam, na jedné hoře v Galileji, se setkali. „Spatřili ho a klaněli se mu.“ (Mt 28,17) V oné chvíli Pán komunikoval s Marií slovem. Když jí ukázal své vzkříšené tělo, oslovil ji přímo a věcně, slovem, které ji naplnilo radostí a nadějí. Tato jeho slova, plná života a jistoty, jsou i pro nás poselstvím, že i přes těžkosti a zkoušky tohoto života nás čeká setkání, které překonává všechny naše představy. Cesta Pána Ježíše, Božího Syna, se stala poselstvím o cestě věřícího člověka skrze bránu smrti na druhý břeh. Jak potvrzuje Zjevení Janovo (21), tam bude setkání: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti — neboť co bylo, pominulo.“
Pavel Procházka