Víra, zábava, peníze a věčnost

Jeden nevěřící muž navštívil evangelizační bohoslužby. Když přišla evangelizační výzva, jiný muž ho pobídl, aby vyznal svou víru v Krista. Odmítl. Ten druhý muž se ho zeptal: Nechceš, aby Ti Bůh odpustil hříchy? Odpověděl: Ne, mám rád své hříchy.
Všichni zhřešili a nemají Boží slávu (Římanům 3,23). Některé to trápí, jiné hříchy baví, jeví se jako zdroj zábavy.
Bible ví, že jsme takoví, ale vyzdvihuje ty, kteří chtějí s hříchem skoncovat. Takovým vzorem je například Mojžíš. V Židům 11,24n. je psáno: „Když Mojžíš dospěl, ve víře odepřel volat se synem faraónovy dcery. Raději si zvolil trpět s Božím lidem, než mít dočasný užitek z hříchu.“
Opíjet se nebo fetovat, brát drogy nebo se proviňovat v oblasti sexu, lenošit nebo se přejídat, lhát nebo podvádět – to vše se zdá jako jistý druh užívání si života. Ale následky nebývají fajn. Frustrace, rozličné následky společenské, osobní nebo i zdravotní problémy, rozbitá rodina, ztráta milovaných osob, ztráta důvěry, ohrožené zaměstnání a mnohé vážné problémy ohrožují budoucnost hříšníka. To jediné, co má moc věci napravit, je Boží milost.
Záchrana, spása, Boží dar svobody k novým, správným rozhodnutím se nabízí jako trvalé řešení závislosti na hříchu. Bůh je láska, dává nám zdarma, z milosti, svou spásu, naši záchranu. Bůh není krutý soudce. Naopak, má své stvoření rád. Chce nás, stvořil nás pro společenství se sebou. Chce každého, i tebe. Boží Syn položil život ve prospěch každého, kdo věří. Kdo chce vírou přijmout, že náprava hříchu je možná. Kdo se chce vírou upnout k Bohu a být mu vděčný za to, co v Kristu bylo pro nás vykonáno.
Maminka nebo tatínek často říkají malým dětem „Ne!“. Ne, nedotýkej se trouby, je horká, spálíš se! Ne, nehraj si se zápalkami, můžeš způsobit požár! Ne, nenakláněj se přes zábradlí, můžeš spadnout! …atd. V době nákupů děti chtějí všechno, co se jim líbí, ale maminka často řekne: Ne, tohle není pro tebe! Ne, tohle si prozatím nemůžeme dovolit. Ne, tohle nepotřebuješ!
„Ne“ se přečasto dětem nelíbí. Ale ani dospělým, když to musí aplikovat sami na sobě. Když cítí, že správný vztah k Bohu a život spaseného člověka si žádá i odříkání. Ale jako věřící potřebujeme slyšet Boží „Ne“. Už starozákonní uctívači Boha Hospodina potřebovali slyšet právě tak jako my: „Neodvrhuj, můj synu, Hospodinovo kárání, neprotiv se jeho domlouvání. Vždyť Hospodin domlouvá tomu, koho miluje, jako otec synu, v němž nalezl zalíbení. Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti. Nabýt jí je lepší nežli nabýt stříbra, její výnos je nad ryzí zlato.“ (Přísloví 3,11n )
Ve školách, v médiích, ve filmech nebo v běžné mezilidské komunikaci se hřích stává společensky přijatelným. Nejednou se tento étos současného světa tlačí i do církví. Výsledkem je, že mizí strach z Boha a neslyší se Jeho „Ne!“ Církev se tak může snadno stát spolkem bavičů, kde se sice lidé mají rádi, ale Boží milost je už nevyučuje, jak žít.
V televizi probíhají soutěže, kde má vyniknout talent vystupujícího. Mnozí z diváků oceňují úžasné pěvecké talenty. Ale co vlastně motivuje tyto většinou mladé lidi, aby vyzkoušeli štěstí v této show? Samozřejmě jsou to peníze. V USA prý vítězi takové show nabídli kontrakt na 5 milionů dolarů! Naděje se pojí s penězi. Stát se majetným člověkem je obrovská motivace.
Jedna stará moudrost říká: „Na tom mít peníze není nic špatného, dokud peníze nemají tebe.“ Špatné je, když prostředky ovládají toho, kterému mají sloužit. Když ovládají myšlení, a konečně celý život. Dávají falešnou naději, protože jednoho dne víra v peníze zklame. Nedají to, co zdánlivě všechno slibují. A nedají pravou naději, protože život dříve či později skončí. A všechno tady zanecháme.
Pravou naději máš tehdy, když máš pravého Pána. Tento Pán dává naději na každý den. Je naším průvodcem na cestě žití a ukazuje, že vydělávání peněz a získávání více a více pozemských materiálních věcí nám nemůže dát opravdovou naději. Připomínám si to vždy, když pomine cosi příjemného, na co jsem se těšil. Setkání s lidmi, dovolená, událost, zajímavá cesta… Všechno rychle končí. I můj život skončí.
Boží milost nás vyučuje, abychom měli na paměti, že všechno skončí. Ale Jeho je věčnost. Ta neskončí. Na ní smíme mít podíl díky Boží milosti. Boží milost nás plní nadějí. Ve společenství věřících, oslavujících Jeho milost při bohoslužbě prožíváme kousek věčnosti. Tam také přinášíme svou vděčnost za naději, která nezklame, která nezahanbuje a která trvá věčně! Bůh ji dává zdarma, z milosti, i v letošním roce.
Pavel Procházka