Odpuštění hříchů. Potřebuji ho?
Dánové měli velkého teologa a filozofa Sórena Kirke-gaarda. Ten vypráví ze svého života, že jako dítě často chodil na procházky se svým otcem. Občas se jeho otec zastavil a díval se zamyšleně na syna. Potom řekl: „Milé dítě, ty jdeš jako tichý zoufalec.“ Když jsem to četl, pomyslel jsem si: Když je člověk čtyřicet roků velkoměstským farářem, tak ví, že to vlastně platí o každém z nás.
A teď se vás ptám: Znáte také to vnitřní zoufalství? Řeknu vám, odkud se bere. Udělejte si teď výzkumnou cestu do vlastního nitra. Uvedu příklad. Jako farář v Porúří jsem často fáral s horníky. To je pěkná věc. Dostanete montérky, nasadíte si helmu a pak se s těžební klecí řítíte dolů – třeba až na osmé patro. Dá se sjet ještě hlouběji? Ano, ale dál už se nefárá, tam úplně dole je „žumpa“. Sem stéká voda ze šachty a havíři tomu říkají „žumpa“. Co žiji v Essenu, stalo se jednou, že se utrhlo těžní lano a klec se řítila dál do hloubky – až do žumpy. Příšerné!
A důlní žumpa mi slouží jako příklad pro lidi. Všichni víte, že v našem životě je více „pater“. Člověk může třeba vypadat docela vesele – ale uvnitř to vypadá úplně jinak. Člověk se například může usmívat – a přece být k smrti smutný. Můžeme předstírat, že svůj život hravě zvládáme – ale na samém dně našeho duševního života, v hloubi srdce, vězí hluboké zoufalství. To říkají lékaři, říkají to filozofové, mluví o tom psychologové, mluví o tom psychiatři. Vidíme to ve filmech, čteme o tom v románech. A je hrozné, když to zoufalství a strach tu a tam vystoupí na povrch. Jeden psychiatr mi řekl: „Nemáte tušení, kolik mladých lidí projde mou pracovnou.“ Ale většina lidí se vůbec neptá, odkud ten strach a zoufalství pochází, a pokoušejí se ho zbavit – alkoholem. Ale rozumnější je podívat se pravdě do očí.
Ano, na samém dně lidských srdcí sedí zoufalství. Zdá se, že to je objev naší doby. Budete se však divit – Bible to konstatovala už před 3 000 lety. Čteme v ní, že srdce člověka je vzpurné a zoufalé. A podívejte se: Bible nám také říká, proč to tak je. Uvádí různé důvody: například že od prvního pádu se člověk vzdálil od Boha, že od té doby žijeme mimo svůj vlastní živel – víte, naším živlem je Bůh! – že se v podstatě bojíme soudu živého Boha nad takovým životem. Ale nejvážnější příčinou hlubokého zoufalství v našem srdci je vina, naše vina před Bohem! To je velký problém našeho života, se kterým se nedovedeme sami vyrovnat! To sami vidíme. A proto je v našem srdci hluboké zoufalství.
Potřebujeme odpuštění hříchů? Samozřejmě, že je potřebujeme! Ano, nic nepotřebujeme víc než odpuštění hříchů! Co je vlastně hřích? Hřích je každé oddělení od Boha. Jako hříšníci jsme se už narodili. Abych uvedl příklad:
Dítě, narozené za války v Anglii, nemělo určitě nic proti Němcům, ale patřilo do nepřátelského tábora. A tak se i my přirozeně rodíme v táboře nepřátelském Bohu – v tomto světě. Tak jsme přirozeně odděleni od Boha. A pak se od něho vzdalujeme ještě více tím, že stavíme zeď viny. Každým přestoupením Božího přikázání k ní přidáme další kámen. Hřích je tak hrozivou skutečností!
Právě tady vám musím vyprávět, jak jsem pochopil, že hřích je strašná skutečnost, a také, že se žádný hřích nedá napravit. Měl jsem podivuhodného otce, se kterým mne spojoval nádherný vztah. Jednoho dne, právě když jsem ve své podkrovní světničce dělal na své písemné práci, slyším zespodu volání: „Wilhelme!“ Tak se totiž jmenuji. Vystrčil jsem hlavu a ptám se otce, který mne volal: „Co je? Hoří někde?“ Otec mi říká: „Musím jít do města, nechceš jít se mnou? Ve dvou se jde líp!“ – „Ale, tati,“ volám dolů, „mám ve své práci zrovna takovou důležitou věc, teď se mi to nehodí!“ – „Tak půjdu sám,“ říká otec. – Za čtrnáct dní zemřel. Měli jsme u nás takový zvyk, že tělo mrtvého bylo vystaveno v domě a že my synové jsme se střídali na stráži u otevřené rakve. Je tichá noc. Všechno spí. Sedím u otevřené rakve. Tu jsem si vzpomněl, jak mne otec před čtrnácti dny prosil, abych ho doprovodil do města. Ale já jsem řekl, ne!‘ Podíval jsem se na něho a říkám: „Ach, tatínku, popros mne ještě jednou! Když budeš chtít, půjdu s tebou i sto kilometrů!“ Jeho ústa však zůstala němá. A tehdy jsem pochopil: Tato malá nelaskavost je hrozná skutečnost, která se už na věky věků nedá odčinit.
Co myslíte, kolik je v našem životě viny, v kolika věcech jsme selhali?! Jak se vyrovnat s životem, když nás pořád doprovází vina a selhávání? Bez odpuštění hříchů se v podstatě nemůžeme se svým životem vyrovnat!
A při umírání? Jak je to při umírání? Chcete jít na věčnost s celou svou vinou? Často si představuji, jak to vypadá: pomalu se blíží můj konec. Možná ještě držím ruku nejbližšího. Ale potom přijde okamžik, kdy musím pustit i tu. A loďka mého života vplouvá do velkého mlčení – před Boha, před jeho tvář. Věřte mi: jednou před ním budete stát! Před živým a svatým Bohem – s každou svou vinou a vším tím, v čem jste selhali a co jste zameškali! To bude hrůza, až zjistíte: .Všecku svou vinu a všechna svá selhání nesu s sebou!“
Potřebujeme odpuštění hříchů? Nic nepotřebujeme tak naléhavě jako odpuštění hříchů, víc než denní chléb!
Kde to najdeme? Existuje nějaká možnost vymazat minulost? A když ano, tak kde?
Právě jsem vám vyprávěl o svém otci. Svoji chybu jsem už nikdy nemohl napravit. Rozumíte? V podstatě nemůžeme napravit žádnou svoji vinu. Důsledky před Bohem zůstávají! Směnka bude předložena! Jeden muž, jmenoval se Jidáš, zradil svého Spasitele za třicet stříbrných. A pak je mu najednou jasné: „Udělal jsem chybu!“ Jde za lidmi, kterým ho zradil, vrací jim peníze a říká: „Dopustil jsem se křivdy. Tady máte svoje peníze! Chci to napravit!“ Oni pokrčí rameny a říkají: „Co je nám do toho? To je tvoje věc!“ Potom se můžete obrátit, na koho chcete – každý vám odpoví: „To je tvoje věc!“
Je vůbec nějaká možnost vymazat a zlikvidovat naši vinu a to, v čem jsme selhali? Kde najdeme něco takového? Kde je odpuštění hříchů? Přátelé, tady odpovídají muži Bible radostným, jásavým, mohutným sborem. Od začátku do konce Bible, celým Starým i Novým zákonem zní: Odpuštění hříchů existuje!
Kde? Pojďte se mnou před jeruzalémské brány na pahorek Golgotu. Nebudeme si všímat davu, ani obou zločinců napravo a nalevo, ani římských vojáků. Podívejme se na toho muže uprostřed, který visí tam na kříži. Kdo je ten muž uprostřed? Není to jeden z nás. Jednou se postavil proti zástupu a řekl: „Kdo z vás mne může usvědčit z jediného hříchu?“ A nikdo nevěděl ani o jednom. Takovou otázku by nikdo z nás neriskoval. A pak ho zapletli do procesu, kde ho vyslýchal římský soudce a židovská rada. A nic proti němu nenašli. On není jako my. On odpuštění hříchů nepotřebuje. A ten visí tam nahoře na kříži?! Kdo je ten člověk? Nepovstal z našeho lidského světa, ale přišel k nám z jiné dimenze, z Božího světa. Mluvím o Ježíši, Božím Synu. A ten visí na kříži? Proč? Jak to? Přátelé, Bůh je spravedlivý: hříchy musí potrestat. A tam uvrhl naše hříchy na Syna, na svého Syna, a soudil je na něm. „Kázeň pokoje našeho na něj vložena!“ To je velké poselství Bible: Boží soud leží na Ježíši, abychom my měli pokoj! Tady je odpuštění hříchů!
Kde se mohu zbavit své viny? Kde najdu pokoj s Bohem? Pod Ježíšovým křížem! „Krev Krista Ježíše, Syna Božího, očišťuje nás od všelikého hříchu.“ Kéž to přijmeme!
Z knihy Ježíš náš úděl od Wilhelma Busche.
Mohlo by vás zajímat (souvisí s tématem): kázání o smíření s Bohem, o smrti, pekle, …