Jaké je hlavní charisma metodistů?

Dostal jsem otázku, jaké je hlavní charisma metodistů. O čem je řeč? Slovo charisma zpravidla vnímáme jako synonymum k slovu obdarování. Stává se, že cizí slova získávají používáním nějaký význam, který může být od původního i vzdálený, proto je užitečné občas připomenout původ slova. Je to zvláště důležité v církvi u pojmů, které pocházejí z koiné řeckého jazyka, ve kterém byl napsán Nový zákon. A slovo charisma (χάρισμα) z tohoto jazyka vzešlo.

Je odvozeno od slova charis (χάρις) s významem milost, laskavost, přízeň. To souvisí se širokovýznamovým slovesem chairein (χαίρειν): radovat se, těšit se, milovat,  dlouho se loučit, triumfovat, být šťastný. Lidé se při setkání i při loučení zdravili krásným slovem chaire (χαῖρε), čímž si přáli všechno to dobré a krásné, co ono sloveso v sobě obsahuje. V biblických textech bylo slovo charisma poprvé použito ve starobylém překladu Písma, v Septuagintě, jako sémantická výpůjčka z biblické hebrejštiny slova cḥēn (חֵן = milost, krása, šarm), například         v Genesis 6,8: „Ale Noe našel u Hospodina milost.“

Pokud používá Nový zákon slovo charisma, je třeba ho vnímat v tomto kontextu jako působení milosti, Boží přízně. Všimněte si, že má příponu -ma (-μα). Ta naznačuje směr ke konečnému výsledku – obdarování milostí. Můžeme tomu rozumět tak, že charisma je milostivý dar, obdarování k povznesení církve. O konkrétních darech, jejichž původce je Duch svatý, hovoří nejzřetelněji tzv. charismatické kapitoly v Novém zákoně, konkrétně Řím 12, 1Kor 12 – 14,  Ef 4. Popisují milosti, dary, mimořádné schopnosti, které odlišují křesťany a umožňují jim sloužit církvi Kristově. Jejich přijetí je způsobeno mocí Boží milosti působící na duši člověka Duchem svatým.

Jaké je hlavní charisma metodistů?  Který je ten milostivý dar, ono hlavní obdarování k povznesení církve, které dostali metodisté od Boha?. Odpověď můžeme hledat různým způsobem. Zvolil bych cestu zpět k počátkům. Metodisté jsou historicky napojeni na odkaz probuzeneckého anglikánského faráře Johna Wesleyho. Pokud jde o mimořádné dary Ducha svatého a zázraky, tak hledané a zdůrazňované některými křesťany i dnes, třeba říci, že se v tomto směru zřetelně vymezil ve svém 80. kázání Vzácnější cesta (The More Excellent Way) na text 1Kor 12,31: „Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu!“. Nepopíral nic z biblického učení na toto téma, nicméně tvrdil, že láska ke Kristu mnoha tak zvaných křesťanů, ba téměř všech, vychladla po údajném Konstantinově obrácení v roku 313. Ve druhém odstavci čteme: „Nezdá se, že by tyto mimořádné dary Ducha svatého byly v církvi běžné po více než dvě nebo tři staletí. Zřídka o nich slýcháme po onom osudném období, kdy se císař Konstantin nazval křesťanem…Od této doby téměř úplně přestaly; takových případů bylo nalezeno velmi málo. Příčinou toho nebylo (jak se mezi lidmi předpokládalo), že už pro ně nebyla příležitost, protože celý svět se stal křesťanským. To je bídná chyba… Skutečná příčina byla, že láska mnohých, tak zvaných téměř všech křesťanů, vychladla (waxed cold). Křesťané neměli o nic víc Ducha Kristova než ostatní pohané. Když by Syn člověka přišel zkoumat svou církev, stěží by mohl ‚najít víru na zemi‘. To bylo skutečnou příčinou, proč se v křesťanské církvi již nenacházely mimořádné dary Ducha svatého – jelikož křesťané se opět stali pohany a zbyla jim jen mrtvá podoba.“

Wesley byl oddán autoritě Písma a respektoval svědectví církevních otců (tradici), proto by si nedovolil popírat existenci zázraků v církvi. Připisoval potvrzovací sílu zkušenosti s Bohem, empirickému působení Ducha, i tomu zázračnému v životě křesťanů i ve svém vlastním. To vše přeměřoval rozumem a teologicky zvažoval, až došel k tomu, že nebude tvrdit, učit nebo usiloval o mimořádné dary ve smyslu jedinečných, normativních, průkazných znaků přítomnosti Ducha svatého. Často viděl mimořádná díla Ducha, včetně uzdravování lidí i zvířat (např. svého koně), vysvobození, proroctví a jiné. Tato „mimořádná“ charismata vždy posuzoval hermeneutikou svatosti, která upřednostňovala ovoce před dary a hodnotila původ, povahu a ukončení působnosti mimořádných darů na základě ovoce, které produkovaly. Wesleyho chápání osoby a díla Ducha svatého sloužilo soteriologické (spásné) funkci. Věřil, že působení Ducha je možno zakoušet ve smyslu svatosti života a jistoty víry.

Z dalšího vývoje metodistického hnutí je patrné, že toto přesvědčení Johna Wesleyho se osvědčilo jako nosné. Dar svatosti a jistoty víry se stal častým tématem kázání a pastorační působení. Lidi pod kazatelnou byli vedeni k důkladné změně a obnově mysli a srdce (obrácení, metanoia). Po úžasné a proměňující zkušenosti obrácení byli zařazeni do společenství (třídy, skupinky), společně se sdíleli a učili se vést nový a svatý život. Oddělovali stále více času pro službu Bohu a bližním. Otázka, jaké místo dívají Kristu, jaký díl zabírá v jejich praktickém životě Bůh (posvěcení), se stávala častým předmětem osobního tázání, sebespytování. Posvěcení bylo čímsi jako pravým a normativním opatřením pro posouzení, do jaké míry je křesťan veden Duchem svatým.

Tento „duchovní empirismus“ J. Wesleyho dovedl metodisty k přesvědčení o svědectví Ducha. Tvrdili a dokládali svědectvími, že Duch svatý působí přímo na lidského ducha, aby věřící mohl mít jistotu, že je Božím dítětem. Začali učit, že svědectví Ducha nebylo, a není, něco mimořádného nebo příležitostného, ale je čistým biblickým křesťanstvím a má proto normativní charakter. Spásu metodisté neodsunuli kamsi do daleké budoucnosti. Má své projevy zde a nyní, proto lze pozorovat, že existují vedle sebe jednak věci přirozené, ale také mimořádné dílo Ducha svatého. Snad to je ten důvod, proč společenství metodistů respektuje, že běžná duchovní práce je dostupná všem věřícím, avšak je také mimořádná duchovní práce, i když dostupná, přeci dána přednostně některým věřícím speciálně obdarovaným k jistým konkrétním Božím cílům. Práce Ducha svatého na spasení je běžná, to znamená společná        a dostupná všem, zatímco zázračné dary Ducha nebyly pro spasení nutné, byly mimořádné      a nebyly dány všem.

Pavel Procházka