Zamyšlení Lubomíra Bednára – Matouš 6,27

Matouš 6,27: „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ Vybral jsem si text, který je pro mě velmi aktuální. Je to část z kázání Pána Ježíše na hoře z Evangelia podle Matouše.

Co mi text říká? Ježíš poukazuje na marnost úzkosti a strachu o vlastní život. Žádná obava délku života neprodlouží – právě naopak. Úzkost mě okrádá o vzácný pokoj. Nemám moc prodloužit si svůj život. Důvěra v Boha však rozpouští obavy a strach. Pán Ježíš nás nenabádá k neodpovědnosti, ale k důvěře.

Jak se to týká mého života? Ze své lidské přirozenosti jsem zasažen nezodpovězenými otázkami: Co bude s mojí manželkou? Co s dětmi? Jak budeme zvládat mou nemoc? A přichází otázky typu: „Co když …?“

Ale Pán Ježíš se ptá jinak: „Pomůže ti tvoje úzkost? Přidá ti byť jen píď života?“ Tento verš mi nastavuje zrcadlo. Kolik energie dávám strachu a starostem místo důvěry v Něho?

Co mohu změnit nebo začít dělat? 

• Mít moudrost rozeznání, co mohu změnit a co ne. To, co změnit nemohu, s důvěrou vložit do Božích rukou. A to, co změnit mohu, měnit s prosbou o moudrost a sílu. Udělám, co mohu, a zbytek odevzdám Bohu.
• Být konkrétní ve chvílích, kdy docházejí síly. Pojmenovat svou slabost nebo obavu a říct: „Bože, tohle už není v mé moci. S důvěrou Ti to odevzdávám.“
• Žít dneškem a nezatěžovat se zítřkem. Vždyť každý den má dost vlastního trápení.
• Být živým svědectvím pro své blízké i pro své okolí, jak se víra projevuje v praxi.

Krátké osobní shrnutí. Tento verš mě upozorňuje, že strach a obavy mě okrádají o pokoj z času, který mám z Boží milosti. Dostávám přímou otázku, na kterou si musím odpovědět sám. Zároveň prověřuje, co převládá v mém životě – zda úzkost (která ukazuje, že chci mít vše ve své moci a držím to „pevně“ v ruce), nebo víra, která říká: On mě drží ve svém náručí a já se na Něho spoléhám.

Víra není o délce života. Víra je jistota Boží přítomnosti. Ta neposouvá život o píď do délky, ale do hloubky.

Malé osobní svědectví. Každoročně se jako rodina Bednárovců setkáváme v rodišti našich otců a matek, abychom udržovali širší rodinné vazby. Setkání není jen o vzpomínkách, ale také o sdílení toho, co nás během uplynulého roku potkalo. Když přišla řada na mě a mluvil jsem o své nemoci, zakončil jsem své vyprávění slovy, která mnohé – včetně mé manželky – zaskočila: „Moje nemoc je zároveň mým požehnáním.“ Až nemoc mi otevřela oči. Ukázala mi novou cestu, nové poznání. Můj život je dnes šťastnější, plnější a dává mi hlubší poznání toho, o čem jsem dříve věděl, ale nežil jsem to. Prošel jsem třemi „otcovskými napomenutími“, přičemž každé bylo důraznější než to předchozí: nejprve těžká prasečí chřipka, během níž jsem za týden zhubl 11 kg, po třech letech oboustranná plicní embolie a po dalších třech letech rakovina prostaty s metastázami do kostí. Každé napomenutí bylo silnější. Věřím však, že to bylo proto, že Jeho láska ke mně je bez hranic. Nejsem Mu lhostejný. To třetí napomenutí bylo dostatečně důrazné – a za to jsem opravdu vděčný. Neprožívat to, co dnes z Boží milosti prožívám, by pro mě byla velká ztráta. Na prvním místě je záchrana duše a věčný život před Božím trůnem; tělo je až na dalším místě. Proto znovu potvrzuji: má nemoc je mým požehnáním. Děkuji za tu výsadu, že Mu nejsem lhostejný. Možná mám kratší život, ale o píď hlubší.

Lubomír Bednár