2017-12-31 Obdarování, rovnováha a láska

Je výhodou být silný? Tolik toho člověk musí zvládnout. Tolik je toho na něj naloženo. Je tedy výhodou být obdarovaný? A je to spravedlivé? Chceme být obdarovaní? Chtěli bychom Jeho dary a je to dobré po nich toužit, ale … když se člověk podívá na proroky, jak žili nebo jak byli povoláni ke službě – asi bychom si to s nimi nevyměnili. Komu bylo mnoho dáno, bude od něho hodně požadováno.

Co za něco stojí, to Tě hodně stojí. My jsme ale obdarováni všichni, není nikoho, kdo by nebyl.

Máme svá obdarování hledat, a když je nalezneme, pomalinku, možná nejistě – vstupovat do nových věcí. Izajáš 43, 19Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?“ A je to krásné, a ON sám nás povzbuzuje (skrze lidi) má z nás radost, udělali jsme první krok, ale máme jít dál, nemáme zůstat u prvních krůčků. Máme růst. Musíme růst.

Nejlépe si to člověk uvědomí na vlastních dětech – když jsou malé, povzbuzujeme je a stačí nám, když se přidají k naší práci a podají nám kolíček na prádlo nebo vítězoslavně přinesou misku brambor a děkujeme jim za pomoc. Ale upřímně, asi bychom jim velmi ublížili, kdybychom po nich nechtěli víc. (a o tom, jak bychom ublížili jejich budoucím partnerům ani nemluvě).

Stejné je to ale s námi, s tím, co po nás chce Bůh. Dal nám dary. Každému.

Někdo moc mluví – a možná by se měl učit mlčet (třeba proto, aby měl prostor promluvit jeho bližní). Někdo naopak není schopen ani po mnoha letech života ve sboru vyjít před ostatní a říct něco do mikrofonu. A víte, v čem je paradox? Že si tato slova vezme jako výtku právě ten, který nemluví, a ještě víc uzavře a možná nechá i zranit? Ale to V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NENÍ MÝM CÍLEM, a hlavně to není Boží cíl a ani JEHO způsob. Pro mě platila ta první varianta – já se na skupinkách musela učit mlčet J

Nebudeš méně milovaný, když nepůjdeš něco říct do mikrofonu, nikdo Ti to nebude mít za zlé, ale možná budeme ochuzeni my ostatní o to, co můžeš dát a co máš právě a jen TY. Někdo má pocit, že nemá co dát, co nabídnout, ale to není pravda. KAŽDÝ MÁ, každý dostal. ON z nás chce mít moudré, vyrovnané, silné, pracovité, ale i tiché a pozorné a pokorné děti ale možná chce mít nejen děti, ale i služebníky, spolupracovníky, dokonce přátele…a spolutvůrce.

Nechejme se milovat Bohem. Není možné, aby nás nemiloval. Není možné, aby někoho z nás vynechal ve své lásce. TO PROSTĚ NENÍ MOŽNÉ. ON je dokonalý – takže i v lásce. Učme se přijímat Jeho lásku. Jak? Vždyť to všechno víme – začněme tím, že jen tak budeme s Ním a budeme přemítat nad Slovem. Jak je to jednoduché, ale jak o to musím bojovat.

Kolik vidím „důležitějších“ věcí, které musím udělat – a tak je jdu je dělat a najednou si uvědomím, jak jsem vyprahlá a žíznivá a říkám si, taky by mě mohl někdo povzbudit a pochválit!… jenže, problém není na vysílači..

Necháme-li se milovat, budeme-li přijímat JEHO lásku, VĚŘIT JEHO SLOVU, budeme jí plní.. Budeme potrubím – známý to obraz – ale velmi dobře vystihující. Z nás mají plynout řeky vody živé. Z nás má plynout láska, naděje, přijetí, milost stále hojněji… a nezůstávejme, prosím ve vodě jen po kotníky…

Pojďme vyrovnat cesty – údolí našeho života (hlubiny, smutky, strach, nedostatečnost, naše slabosti, pocity méněcennosti, ) – ty prolákliny mají být zaplněny – Jeho Láskou, tou láskou, kterou přijmeme a uvěříme, že nás miluje, a že díky Kristově lásce jsme přijatelní a že jsme přijati..

A vyrovnejme hory, snižme pahorky našich problémů nebo možná naší pýchy, našich silných stránek, ve kterých Boha nepotřebujeme a proto Ho tam nepouštíme. Naše pahorky, které zastiňují JEHO – s velkou pravděpodobností shoří – raději to snižme a zarovnejme dříve, než to vzplane..

Každý z nás má své silné stránky a každý své slabé. Bůh určitě nechce uniformitu, abychom byli všichni stejní, ale přeje si naši zralost, vyrovnanost naší víry i našeho charakteru. Nebraňme Mu. Buďme ochotni měnit naše mapy, naše stereotypy, vyježděné koleje našich skutků, našich zkušeností.. Přezkušujme, jestli je to stále ještě dobré anebo mám něco změnit, opustit? To bývá problém. Nechceme. Nechce se nám, protože to bolí – něco opustit je pro nás bolestná ztráta.

Třeba opustit místo toho malého milovaného dítěte, o které je vždy postaráno, a všichni kolem něj skáčou a má vždy vše, co potřebuje. Co takhle začít se sám starat? (Jak to očekávám a jak to vyhlížím u svých synů.. a jak učitelé ve školách očekávají, že žákům konečně dojde, že je nejvyšší čas něco dělat, jinak tu maturitu či přijímačky prostě nedají..)

Neradi opouštíme něco, co známe. A co možná i dřív fungovalo. Ale bez ztráty nelze zrát a bez zrání nelze růst a bez růstu se nelze líbit Bohu, neboť máme růst do podoby Krista, máme být dokonalí v lásce.

Mnohokrát je v Písmu řečeno: Buď silný, buď pevný, statečný, odvážný, věř ….. a mnohokrát: Pokoř se, ztiš se, poklekni, vydej se, zlom se.. nepřijde Vám to zvláštní?

Po operaci jsem v jednom dni četla dvě knihy. V jedné M. O. Vácha vyzývá mladé lidi k odvaze – vyjít, opustit jistoty, zázemí domova. Jít „do toho“ – ať je to cokoli. Riskovat, začít, odhodlat se, sebrat tu odvahu nastoupit do plachetnice a vyplout na širé moře života.

Druhá kniha už jen samotným názvem „Zůstaň, kde jsi“ jakoby mluvila o opaku – aby byl člověk spokojen s tím, co má, byl věrný na místě, kde je, aby zestárnul u svého díla, aby pokorný a tichý a hledal Pána a očekával na to, že ON sám bude jednat. Protiřečí si ty knihy/myšlenky? Co když ne? Co když je to jedna mince a její dvě strany?

Co když jde v životě o to Být v rovnováze. Stále něco vyrovnáváme. Bilancujeme a současně BALANCUJEME. Je to taková ekvilibristika – kdy jsme jako artisti na hrazdě. Musíme se pevně držet, dělat, co umíme, co víme, ale současně v určité jedné konkrétní chvíli se musíme pustit – pustit a skočit do neznáma. VĚŘIT, očekávat a doufat, že nás zachytí pevné paže. Že nás náš partner pochopí, že bude věřit našim motivům, byť jsou pro něho nepochopitelné, a že nás „chytí..

O tomto je život. O tomto je vztah. Jak s lidmi, tak s Bohem. Vztah horizontální i vertikální. Na jednom se učíme o tom druhém. Jako na nebi tak i na zemi. Nemůžeme zůstat na místě. Nelze si říct, už vím, jak na to – a dál se nestarat a myslet si, že to půjde samo. Nepůjde. Jiné je to po návratu z porodnice. Jiné po půlroce kojení. Jiné je to po zasnoubení a jiné po návratu ze svatební cesty. Zralou osobnost poznáte podle toho, že je schopná odložit příjemný zážitek a raději jde a zacílí svoji pozornost a energii na toho druhého – to je láska.

Určité mechanismy totiž neobelžeme: mozek je šťastný, jen když usiluje, když překonává. Potřebuje se těšit, potřebuje zažít hlad, zimu, žízeň. Jsme spokojení, když se musíme snažit a přemáhat. Když máme povinnosti. Ale svět a reklamy a vše kolem nás se předbíhá, aby to v nás ukojilo hlad ještě dříve, než nám zakručí v břiše…

Stále musím přehodnocovat – „přepočítávat trasu jako v GPS“ a týká se to všeho, alespoň všeho, kde je živá složka. A o živou složku – o vztah – jde vždy.

Jsme obdarováni. Všichni, a máme růst. Máme být slovem, které se stalo tělem – respektive SLOVESEM, máme činit. Máme uvádět myšlenky, dary, nápady, přání, vize, ale i sliby v činy. Máme uvádět LÁSKU v čin. Protože milovat znamená činit. To, co je neprojevené, je mrtvé. Láska není jen cit. Láska je rozhodnutí. K čemu? Rozhodnutí k dobru, k prospěchu toho druhého. Z lásky vždy vychází růst. Něco dobrého. Něco, co je k životu. A na čem toto tvrzení zakládám? Dovolím si citovat bez udání odkazů.

Proto mne Otec miluje, že já pokládám svou duši..^{J 10.17}
Efezským 5, 2 Kristus miloval – sám sebe dal
Jan 13, 1 Ježíš -miloval, a prokázal svou lásku až do konce.
Janův 4, 10 Bůh si nás zamiloval a poslal …..svého Syna
Milujeme, protože ON první miloval nás. 1J 4.19
TAK Bůh MILOVAL, že DAL…
Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Jan 15, 14
TEN MĚ miluje, Kdo přijal a zachovává má přikázání.“ Jan 14, 21 ^aGa 5,14; 1Tm 1,5; [Jk 2,8]

^{1J 3.18} Synáčkové moji, ^enemilujmež slovem, ani jazykem toliko, ale skutkem a pravdou.

^{L 10.}²⁷ A on odpověděv, řekl: Milovati budeš ^aPána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a ^bbližního svého jako sebe samého.

^aDt 6,5; 10,12; 30,[6].16; ^bLv 19,18; Ř 13,9; Ga 5,14; Jk 2,8

31. prosince 2017, Miroslava Tomková