Být blázen pro Krista

1K 4,10 My jsme blázni (ř. μωροὶ) pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní; my jsme slabí, vy silní; vy slavní, my beze cti.

Z úst Pána Ježíše zaznělo: „Blázni (ř. μωροὶ) a slepci, co je větší: zlato, nebo chrám, který to zlato posvěcuje?“ Věděl, že běžná populace má na vrcholu pomyslného žebříčku hodnot materiální věci (zlato). Jsou blázni, protože mají zavřené oči pro duchovní hodnoty, které jediné dávají smysl materiálnímu blahobytu, ceninám jako je třeba zlato.

Apoštol Pavel rozvíjí Ježíšovo učení. Blázni pro Krista jsou lidé, kteří mají upřený zrak k duchovním výšinám. V očích neduchovních lidí jsou znevažováni. Pavel chce, aby členové korintského společenství viděli, jaká je cena za službu šíření evangelia. Ti, kteří jim evangelium původně přinesli, byli považováni za podivíny, protože smýšleli a konali jinak, než byl běžný společenský standard. Říká to možná i proto, aby nastavil zrcadlo některým jiným služebníkům, kteří sloužili spíše naoko, když nadále vedli život poznamenaný touhou po bohatství a mocí. Sám apoštol měl životní styl, který nevedl k nahromadění bohatství, ani k vysokému společenskému postavení podle měřítek kultury té doby (1K 1,18–25). Trvá na tom, že jde o přirozený průvodní jev služby Kristu. Když ale špatná kultura chválí životní styl a víru toho, kdo tvrdí, že je křesťan, pak to přinejmenším naznačuje, že může existovat propast mezi tím, jak by člověk měl žít, a tím, jak skutečně žije.

Být blázen pro Krista se vztahuje k myšlení, slovům a skutkům věřícího. Je zajímavé sledovat, jak se vnímání této skutečnosti odráželo u starověkých lidí, vyznavačů Boha Hospodina.

Někteří proroci Starého zákona, kteří vykazovali známky podivného chování, by bylo možno považovat za předchůdce bláznů pro Krista. Například: Prorok Izajáš chodil nahý a bosý asi tři roky a předpovídal nadcházející zajetí v Egyptě (Izajáš 20,2-3). Prorok Ezechiel ležel před kamenem, který symbolizoval sužovaný Jeruzalém, a přestože mu Bůh přikázal, aby jedl chléb upečený na lidských výkalech, nakonec požádal, aby místo něj mohl použít kravský hnůj (Ezechiel 4,9–15); Prorok Ozeáš se oženil s nevěstkou, aby symbolizoval nevěru Izraele před Bohem (Ozeáš 3).

Prvokřesťanské představy o bláznovství pro Krista zahrnovaly důsledné odmítání světských starostí. Napodobovali Krista, který žil v chudobě, snášel výsměch a ponižování. Opustili pýchu, vychloubání, povyšování a přidrželi se pokorného Ježíše. Pouštní otcové a jiní svatí byli často asketici, kteří používali šokující a nekonvenční chování, aby zpochybňovali přijaté normy, plnili proroctví nebo i zamaskovali svou zbožnost. Východní pravoslavná církev zastává názor, že svatí blázni někdy dobrovolně berou na sebe masku šílenství, aby skryli svou dokonalost před světem, a tak se vyhnuli chvále.

Někteří blázni pro Krista v prvotní církvi žili o samotě (eremité). Klíčovými charakteristikami bláznovství pro Krista v západním křesťanství se staly drsný spánek a bezdomovectví, minimalistický životní styl s velmi malým, pokud vůbec nějakým majetkem, a přísná oddanost modlitbě a odříkání. Někdy se usadili v pouštních oblastech, jindy v jeskyních, anebo i na sloupě jako čápi. Mnozí ani nepracovali, žili z milodarů, žebrali, později se organizovali do žebravých řádů. Nejznámějším příkladem z pozdějších let v západní církvi je František z Assisi, jehož řád byl známý tím, že následoval Kristovo učení a šel v jeho stopách. Když tedy františkáni vstoupili do řádu, rozdali veškerý majetek a zaměřili se na kázání v ulicích obyčejnému člověku.

Můžeme mít svůj názor na extrémní projevy starověkého bláznovství pro Krista. Těm lidem říkali také „svatí blázni, nebo „požehnaní blázni“. Některé vlastnosti, které byly běžně k vidění u svatých bláznů, vyvolávaly už tehdy otázky. Např. chodili polonazí, byli bez domova, mluvili v hádankách, byli považováni za jasnovidce a proroky a občas natolik rušili společnost své doby, že se zdáli být nemorální. Avšak na jejich životě a příkladu vidím jako cenné třeba i to, že vědomě odmítli běžná společenská pravidla pokrytectví, brutality a honby za mocí a zisky. Svým extrémním chováním nebo životním stylem přitáhli pozornost lidí a probouzeli v nich ducha pokání. Lidé věřili, že svatí blázni jsou inspirováni Bohem, a proto jsou schopni říkat pravdy, které ostatní hlásat nemohli.

Na druhou stranu rozvoj mnišských ideálů postupně ovlivňoval církev do té míry, že se často hledělo s obdivem na šílené chování svatých bláznů, a pokud se někdo nechoval jako oni, nebyl považován za svatého. A tak byly zaznamenány snahy této degradaci předcházet přehnaným sebeponížením a inscenovaným chováním, ale ve skutečnosti tyto osoby chtěly jen zamaskovat svou pýchu a nadřazenost nad publikem. To vedlo v některých případech k pokrytectví a deformaci křesťanství.

Téma Být blázen pro Krista je v Bibli a je tudíž i na nás se k ní postavit, rozumět ji v podmínkách naší doby. Podstata věci se vlastně nemění: Kristův služebník – blázen pro Krista bude světem znevažován, tak jako v časech Ježíše a apoštola Pavla. Bude stát v jisté vnitřní i vnější opozici vůči majoritnímu proudu ve světě. Ten podporuje pýchu, hrabivost a snahu o nadřazenost nad tím druhým, moc. Blázen pro Krista ví, že pravá sláva spočívá v pokoře, pravé bohatství se nezíská hromaděním prostředků k životu a pravá moc se nachází často ve zdánlivé slabosti. To, co svět naší doby prohlašuje za cíle života, blázen pro Krista někdy zpochybní, jindy přímo odmítne. Zejména sám v sobě a pro sebe. Boží Duch ho formuje do Kristovy podoby. Stává se pro jedny nepochopitelným individuem, pro jiné ostrůvkem naděje.

Blázen pro Krista ukazuje na dvě různé cesty, kterými se můžeme v životě vydat, přičemž každá vede k jinému konci. První cesta je kompatibilní s nadvládou nad druhými, vlastněním, slávou, hédonismem, rozkoší…, ale vše končí v jámě smrti. Druhá cesta je kompatibilní s Božím slovem. Poutník na této cestě uznává, že svět je dobrý, má být v úctě a respektován jako dobré stvoření Boží, ale také ví, že neporazitelná moc a sláva spočívá v Božím království, že záchrana z všednosti nevede přes slávu a kvantum zážitků a že nebe není daleko za hvězdami anebo za hranicí času, nýbrž docela blízko. Je tam, kde Kristus vládne jako král. V našem lidském vnitru a také ve společenství víry. Duchovní bohatství na rozdíl od pozemských statků, nám strhává nebeské hodnoty na zem, a protože je člověk vlastní, je šťastný. Dostávají ho do věčnosti. Blázni pro Krista věří i věcem, které jsou k nevíře.

Tak tomu bylo v Božím lidu vždy. Blázni pro Krista, lidé stejně odevzdaní Bohu jako třeba Abraham, se mohou dovědět třeba od úplně neznámých lidí neuvěřitelné věci a přijmout je jako pravdivé poselství (Gn 18). Navzdory všemu přirozenému, proti přirozenému řádu věcí. Abraham byl na to připraven, byl dychtivý dovědět se Boží poselství. Toužil po setkání s Bohem Hospodinem ve Slově. Dal na stůl hodně jídla, aby bylo jasné, že byl cele odevzdán Bohu. Chtěl dokázat ten správný vztah k Bohu, jak o něm o mnoho později mluvil prorok Malachiáš (3,10) „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.“ Abraham dobře věděl, že když se člověk přiblíží k Bohu, Bůh jde také blíže k nám. Proto i Jakub povzbuzoval ranou církev: „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ (Jak 4,7)

Kéž bychom byli všichni blázny pro Krista.

Pavel Procházka