Byl jednou jeden muž…

Byl jeden muž, který se zachoval nečestně vůči svému otci. „Pohřbil“ ho zaživa. Vyžádal si svůj podíl dědictví, ten prodal, a odešel od něj. O peníze brzo přišel. Rozházel je. V zemi, kam tento muž přišel, nastal hlad a on se uchytil jako pomocník v zemědělství. Měl takový hlad, že když pásl vepře, rád by se najedl slupek od brambor, které vepři jedli. Ani těch se mu ale nedostalo. Kdo někdy zažil skutečný hlad, ví, že tento muž byl na dně. Uvědomil si, že se má nesrovnatelně hůře, než poslední nádeník u jeho otce. Až tehdy šel do sebe a rozhodl se, že se k němu vrátí a poprosí ho, aby ho přijal jako nádeníka …

Když selháváme, často očekáváme to nejhorší od těch, kterým jsme ublížili, od těch, kdo jsou nám nejblíže – kdo nás milují a komu na nás záleží, a pokud jsme poznali Boha – tak i od Boha. Vztah se narušil a už sama obava z přijetí nás drží zpátky. V zajetí. Boží nepřítel se raduje…

Otec svého syna vyhlížel. Chyběl mu. Když ho v dálce spatřil, běžel mu vstříc. Objal ho a políbil. Přijal ho ne jako nádeníka, ale jako syna. Boží milost k nám je nesmírná, nečekaná. Nezasloužená. A to nejenom k těm, kdo se vzdálili, ale i k těm, kdo zůstávají blízko, nebo si myslí, že blízko jsou. Boží milost není zasloužená, ale darovaná.

Pane, přicházím za Tebou takový, jaký jsem. Toužím zakoušet Tvoji blízkost. Odpusť mi prosím moje viny. I já Pane odpouštím těm, kdo se provinili proti mne. Propouštím je z žaláře. S přáním Boží milosti, Ctirad Hrubý